2. kapitola "Živá studna"
29. dubna 2011 v 18:33
|
Ságy
Trochu zvláštní název, nemyslíte, ale nevadí. V průběhu kapitoly se dozvíte že je to docela výstižné.....
2. kapitola - "Živá studna"
Začátek dopisu jsem napsala podivuhodně rychle. V duchu jsem děkovala třiadvacáté. Měla jsem zvláštní pocit, že má ruka se pohybuje skoro sama právě díky jejímu povzbuzení. Připadalo mi, jakoby tu skutečně byla přítomná. Asi jsem už opravdu začínala blouznit a doufala jsem, že se to neodrazí na kvalitě dopisu.
Měsíční ninjové,
Tento dopis je adresován každému z vás. Věřte mi, že bych vám chtěla předat víc než slova naškrábaná na kousku pergamenu. Chtěla bych vám toho říct mnohem víc než pár hloupých vět. Je možné, že už vás víckrát nespatřím. Ne proto, že bych si něco takového nepřála, ale proto, že to není možné. V tomto dopise bych vám nejprve chtěla vysvětlit proč. Potom bych vám chtěla předat rady, které jsem získala od třiadvacáté a napsat pár věcí, které mi leží na srdci a osobně je považuji za stejně důležité, jako mír mezi zeměmi. Nakonec bych chtěla jmenovat svého nástupce pro případ, že už bych se nevrátila.
Uvědomovala jsem si, že styl mého psaní není nic moc, ale teď už jsem nehrála na dokonalost. Čas neúprosně letěl. Hodina oběda se kvapem blížila a moje tužka už zase začínala psát pomaleji.
Chtěla bych vám vysvětit proč jsem tak záhadně a bez varování opustila vesnici, ale nejde to. Nemohu. Nebylo by to k vašemu ani k mému prospěchu. Nemohu ani říci, proč to nejde, ale jedno vám povědět mohu. Nedávno jsem měla novou vizi. Byla to pravděpodobně nejdůležitější vize, kterou jsem kdy měla. Jednalo se v ní o čtvrtou světovou válku, ale nebyla to vize plná beznaděje, ukazovala také na možnosti, jak této válce alespoň částečně zabránit. Moje vize je skutečným důvodem, proč jsem vás tak nečekaně opustila. Musím zabránit válce nebo se o to alespoň pokusit. Na víc se, prosím, neptejte.
Mrzelo mě, že jim nesmím říct úplnou pravdu. Nemohu jim přece jen tak povědět, že jsem náhodou objevila techniku, která mi umožňuje cestovat v čase. I kdyby mi uvěřili… A pak, je tu také ta kletba. Stála jsem před nejtěžší misí mého života. Skutečně, osud světa ležel v mých rukou. Po něčem takovém jsem toužila celý život. Každý den jsem se připravovala a snila o chvíli jako je takto, aniž bych věřila, že skutečně nastane. Až teď, když jsem tu chvíli prožívala, jsem si uvědomila jak to všechno bylo dětinské. S radostí bych svůj úkol předala někomu jinému. Problém byl v tom, že jsem nemohla. Nepatřila jsem mezi nejlepší ninji na světě. Nikdo o mě nemluvil jako o dítěti z proroctví. Nebyla jsem ani žádná Mary Sue, ale přesto jsem byla jediná, která dokáže tento úkol splnit. Byla jsem jediná, která pronikla tajemstvím času. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Rychle jsem očima přelétla celý text. "Snad by to tak mohlo být." říkala jsem si a psychicky se připravovala na to, co bude následovat. Teď jsem neměla na mysli pouze úspěšné splnění mise, ale i druhou část dopisu. Už jsem nemohla déle odkládat to nejpodstatnější. Zvedla jsem se od stolu a pomalými kroky došla k obrovské truhlici, kterou nikdo neotevřel nejméně sto let. Vytáhla jsem z ní spoustu svitků a položila je na psací stůl, který se pomalu ale jistě začal měnit na obrovské smetiště. Potom jsem zašla směrem ke knihovně a vytáhla z ní nejméně deset knih. Ty jsem položila na svitky. Nakonec jsem se znovu vrátila ke knihovně. Z použitím veškeré své síly jsem odsunula jedno křídlo. Podívala jsem se na stěnu. Jak to jen Tsukikage říkala: "Hledej místo, které bude o trochu světlejší než ostatní?" Zapátrala jsem očima. Bylo šero a já neviděla ani na krok. "S takovou to asi nenajdu." Pomyslela jsem si a chtěla se vrátit zpět. Najednou jsem se ale zastavila a přimhouřila oči. Zdálo se mi, že jsem to místo našla. Bylo úplně dole. Skoro u mých nohou. Klekla jsem si na čtyři a sklonila hlavu. Podívala jsem se a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Z tohohle úhlu pohledu se zdálo, jakoby stěna byla světlejší tam nahoře. "Někdo si za mě udělal pěkně blbou srandu" usoudila jsem a došla si pro svíci. Když jsem se znovu podívala na teď už osvětlenou "bílou" stěnu záhada byla vyřešena. Stěna byla lesklá a šmouhy byli téměř všude. Naštvaně jsem kopla do té bílé zdi a co se nestalo. Zlomila jsem si nohu? Ne, teď vážně. Dveře se záhadně otevřeli, protože má noha dopadla přesně na to místo na které by měla? Zase ne. A co se tedy stalo nebo spíš co se nestalo. Nestalo se totiž vůbec nic. Nic, co by stálo za řeč. Ta blbá stěna se nepohnula. Jediné co jsem cítila byla slabá bolest v oblasti nohy. "Epicentrum" měla někde mezi palcem a malíčkem a postupovala dál asi ke koleni. Začala jsem do té zdi znovu kopat a bušit. Až po nějaké chvíli mi došlo, že tahle "stěna" je celá vyrobena z nějakého železa a bílou barvou je pouze překrytá. Nechápala jsem, jakože jsem si toho za celé ty roky nevšimla a pak mi to došlo. Železná byla pouze ta část za knihovnou. Tentokrát jsem pozorně prohmatala celou zeď. Netrvalo dlouho a našla jsem malý výstupek velikosti špendlíkové hlavičky. Jemně jsem na něj zatlačila. Teď už se skutečně stalo to na co jsem tak dlouho čekala. Dveře se z vrznutím otevřely a já vešla dovnitř. Byla tam ještě větší tma než ve vedlejší místnosti. Tahle komora jistě nemá žádná okna. Zvedla jsem svíci až k očím. Naskytl se mi zajímavý pohled. Očima jsem si prohlédla místnost. Zleva, zprava i z boku. Nebyla nijak zajímavá. Zase ty knihy. Nejprve jsem si pomyslela proč mě sem třicátá druhá vůbec poslala, ale pak jsem za těmi vysokými policemi uviděla kruhový stůl s nádherně vyřezávanými židlemi si uvědomila kde se nacházím. Na místě, které je střeženo nejen před zraky okolních ninjů, ale i před elitními měsíčnými ninji. Ani já jsem až do této chvíle nevěděla, kdy se nachází i přesto jak vysokou funkci jsem zastávala. Většina obyvatel vesnice ani neví, že existuje. Místo, kde se událo tolik věcí. Místo kdy se podepsalo tolik smluv. Místo, kde se v minulosti konala nejdůležitější setkání všech kagů. Legendární "živá studna" nebo také studnice poznání. Místnost, kde se nacházeli všechny důležité smlouvy, listiny a dokumenty. "Skvělé, přesně tohle potřebuji ke zdárnému dokončení druhé části dopisu." Zaradovala jsem se. Ale pak jsem se podívala na hodiny. Teď mě nezajímala jejich pozoruhodná jednoduchost, ve které se často skrývá krása. Teď jsem se nestarala o to jestli jsou vyrobené z mahagonového dřeva, z cedru nebo z buku. Jediné, co mě zajímalo byl čas. Jestli správně vidím, je právě něco po jedné. I kdybych dneska nespala, tak mi na napsání dopisu zbývá pouhopouhých patnáct hodin. Ten "krátký" čas zdaleka nestačil ani k napsání životopisu, natož abych stihla vysvětlit náš pravý původ a sdělit ostatním odkud pocházíme. Tahle skutečnost vůbec nesouvisela s mou misí. Byl to prostě další problém. Už dlouho si všichni měsíční ninjové kladli otázku: "Jak jsme se ocitli na naší planetě?" Až do roku 1500 př.n.l. totiž neexistují žádné zprávy o naší existenci. Teprve nedávno byli objeveny dokumenty, které vše "vysvětlují" Abych to uvedla na pravou míru, ty dokumenty odpovídají na jednu otázku a pokládají dalších padesát. Nenapadla mě žádná alternativa jak z toho vybruslit. O tom, jak vše sdělit ostatním jsem přemýšlela už dlouho. Od té doby co jsem získala post Tsukikage, to znamená asi tři měsíce. Znovu jsem v duchu oslovila třicátou druhou: "Co by asi dělala na mém místě?" Patřila k těm lidem, kteří vždy věděli jak správně postupovat.
Já zase patřím k těm lidem, kteří nejraději přemýšlejí za pochodu, a proto jsem se rozhodla, že si to tu troch prohlédnu a doufala jsem, že mě snad osvítí nějaká spásná myšlenka. Procházela jsem kolem polic knih větších než jsem byla já sama. Na okamžik jsem se zastavila a jednu z nich vzala do svých rukou. Byla plná prachu a i samotná její vazba se rozpadala. Nejprve jsem ji chtěla otevřít, ale pak jsem si to rozmyslela a vrátila ji zpátky na místo. Uslyšela jsem nějaké pískání. Nejdříve jsem si myslela, že se sem někdo vkradl a, že mu vržou boty, ale pak jsem si uvědomila, co ten zvuk znamená. Krysy. "Nesnáším ty odporná zvířata s přerostlým ocasem." Pomyslela jsem si a ejhle, dívala jsem se jedné přímo do očí. Nedivte se. Krysa si hověla na polici a okusovala zlatou vazbu jedné z největších knih na které bylo napsáno: "Pradávná ústava měsíčních ninjů." To jsme to hezky dopracovali. Nejenže nás ostatní vesnice neuznávají a nechtějí s námi mít nic společného, ale tohle je moc, naše posvátné knihy přece nemohou sloužit jako potrava pro ta hnusná stvoření. Naštvaně jsem se otočila a mrskla po té kryse knihu s názvem: "Etiketa aneb jak s noblesou zvládnout náročné situace." Jak příhodné. Kniha krysu odmrštila o kousíček dál. Ona se na mně chvíli naštvaně dívala a pak se vrátila ke své běžné činnosti. Povzdechla jsem si, ale nechala to být. To já jsem tady host, ne ona. Tohle místo pravděpodobně už dlouho nenavštívil žádný příslušník lidské rasy. Jak jsem tak uvažovala ani jsem si neuvědomila, že jsem tou dlouhou chodbou došla až ke stolu. Až teď jsem si všimla, že není kulatý, ale že je z jedné strany maličko vykousnutý, asi měl symbolizovat měsíc, jako asi všechno okolo. Židlí kolem stolu bylo šest. Samozřejmě. Šest kágů - šest židlí. "Velká pětka?" Jak nás mohli takhle potupit? Možná, že jsme zklamali. Nedodrželi jsme slib daný ostatním vesnicím, ale přesto. Přesto přese všechno by k nám mohli projevovat alespoň špetku úcty. To mi jsme vymysleli název "kage" a vesnice byli vytvořeny podle našich plánu, se kterými všichni souhlasili. Tahle místnost byla v dřívějších dobách plná lesku. A teď, ty krysy. Tohle už je moc i na mě. Všude byly tuny prachu, obrovské červené závěsy nevyjímaje. V každém rohu bylo přinejmenším třicet pavučin a jako třešnička na dortu na si na nich hověl tlustý černá pavouk. Mohla bych pokračovat dál a dál rozpadajícími se svícny, lustry a knihami, ale už jsem neměla sílu. Jediným světlím bodem byl ten kulatý stůl. Byl sice plný prachu, ale nebyl prolezlý červotočem ani jinak zničený. I za ta léta nečinnosti si uchoval svou pevnost a krásu. Přála bych si, aby tahle místnost znovu získala to ztracené kouzlo, které jsem kdysi viděla ve starých knihách, ale ještě více jsem si přála, aby ho znovu získala naše vesnice. Úkol znovu získat "místo na slunci" připadl nějakou (ne)šťastnou hrou osudu zrovna na mně. Chjo. Posadila jsem se na jednu ze židlí a a a a vtom jsem to uviděla. Na opačné straně stolu leželo pár papírů. Samozřejmě mě zajímalo, co je na nich napsáno. Proto jsem obešla celý stůl a došla k místu kde ležely. "To se dalo čekat." Usmála jsem se a v duchu děkovala Bohu a naší bývalé Tsukikage, která mě nikdy nenechala na holičkách. Ani teď když už byla na onom místě mě nezradila. Otevřela jsem tu obálku na kterém bylo tím známým písmem napsáno "Od Tsukikage pro Tsukikage" no jasně, usmála jsem se a začala číst.
Tak to je další capitolka. V dalším dílku se dozvíte (pokud si ho samozřejmě přečtete) něco o historii něsíčních ninjů. Pokud vás baví dějepis tak ......... se jděte vycpat, protože z historii světa to nemá moc společného.
P.S. Dějepis je můj nejoblíbenější předmět xD (samozřejmě po výtvarce a těláku)
Ehm, jo a kdyby vám zbyl čas tak klidně písněte do komentů, nebo tak něco. Volejte, pište, atd. xD
1. kapitola Nazvaná OBKECÁVÁNÍ xD
29. dubna 2011 v 17:48 | Nyu-sensei
|
Ságy
Chtěla jsem, aby měla první kapitola nějaký chytlavý název. Nějaký, který osloví širokou blogistickou veřejnost. Nadpis, který nadchne a potěší zároveň. Nadpis, který bude vystihovat děj 1.kapitoly, ale nakonec se mi povedlo splnit jen to poslední. Nevadí už nebudu dál obkecávat i tak dost obkecanou kapitolu xD xxD
Nikdy nekončící cesta
Kniha první
Pochybnosti, které zůstávají
-
Vzpomínky na minulost
1.kapitola - Obkecávání aneb jak dlouho může trvat napsání krátkého dopisu.
"Jak jen začít. Jaká slova napsat na úvod?" Přesně na tohle jsem se ptala sama sebe. Ve své ztuhlé ruce jsem svírala staré plnící pero a zírala na stěnu bez jediného rozumného nápadu. Několikrát mě napadlo, že už bych s tím měla seknout, ale vždy jsem tu myšlenku vytěsnila z hlavy. Na tom dopisu závisel vývoj další situace. Teď nemůžu přestat psát, nemohu to jen tak vzdát. Nemohu udělat to, co jsem dělala vždycky. Nemohu utéct. Nemohu ty papíry zmuchlat a zahodit. Nikdy jsem nic nedotáhla do konce. Teď nastala vhodná chvíle to změnit. Změnit vývoj událostí a zbytek zajistit dopisem. Dopisem, který jsem musela napsat. Dopisem, který mi už pár dnů nedával spát. Dopisem, který jsem ještě ani pořádně nezačala psát. Dnes byl poslední den., déle už jsem se zdržet nemohla. Den ode dne bylo těžší se skrývat. Nemohla jsem riskovat, že můj úkryt bude nalezen a můj dopis předán dřív, než to bude nezbytně nutné. Nemohla jsem promarnit už ani minutu.
To všechno jsem věděla a přesto. Přesto přese všechno byla moje hlava prázdná. Všechny moje myšlenky byli rozházené a nebyl nikdo, kdo by je mohl srovnat. Den ode dne jsem se cítila hůř a hůř. Den za dnem plynul a já ztrácela víru ve správnost toho co se chystám udělat. Musela jsem už konečně začít. Mnoho lidí říká, že začátky jsou nejhorší. O začátcích důležitých dopisů to platilo dvojnásob. Já se o tom za poslední týden přesvědčila tolikrát, že jsem to už přestala počítat. Papíry, které se válely všude kolem sloužili jako důkaz. Kdyby jste se přemístili sem, do mého pokoje, byli by jste svědky opravdové spouště. Hned bych se mohla přihlásit do soutěže o největšího "bordeláře" a z hrdostí mohu prohlásit, že bych jí pravděpodobně vyhrála. Uvažte. Všude se váleli kusy papíru. Každý z nich obsahoval nějakou moji nedokončenou myšlenku. Myšlenku, kterou jsem nedokázala správně formulovat. A kde jsou ty dokončené? Ptala jsem se sama sebe. Můj zrak padl na malinkatou hromádku asi 12 listů A4. Tohle je výsledek mé týdenní práce, zděsila jsem se. Netušila jsem jak za jeden jediný den stihnu napsat zbytek. Můj životopis ještě zdaleka nebyl hotový a navíc zbývalo napsat nejdůležitější část, kterou byl právě úvodní dopis. Hodiny ukazovali něco po jedenácté. To znamená, že jsem za 4 hodiny usilovné práce nedokázala napsat nic. Ani jediný řádek, který by stál za řeč. Chjo.
Z ničeho nic se dostavila náhlá inspirace. Mohla bych říct, že mě políbila můza, ale nejsem… hmm…. a předpokládám, že můza je rodu ženského. No nic, nechme toho. Po dlouhé době jsem tedy znovu vzala do ruky pero a začala psát. Myšlenky však byli rychlejší než má ruka, a když jsem se zastavila, zmizeli někde v nenávratnu. Z toho důvodu vzniklo toto veledílo. Chtěla bych vám vyprávět svůj příběh. Příběh mého života. Můžete mít námitky a můžete se ptát: "Proč by nás měl tvůj život zajímat?" Na to vám odpověď jedinou můžu dát. Neměli byste se ptát, ale poslouchat. Přestanu už hloupě rýmovat, jinak by vás to mohlo přestat zajímat. Napsala jsem ty věty a pochvalně se usmála. Gratulovala jsem sama sobě a potom jsem se rozhodla, že si to pro jistotu ještě jednou přečtu. Podívala jsem se na své nevzhledné písmo a pomalu ho začala dešifrovat. Čím dál jsem četla, tím víc úsměv na mých rtech uvadal a když jsem se dostala k poslední tečce, dočista mi zamrzl na rtech. "Tohle je to jediné, co dokáže můj chorý mozek vyplodit?" ptala jsem se sama sebe. Nepřišla žádná odpověď. O osudu tohoto dílka byl o rozhodnuto- zmuchlat a zahodit.
Začala jsem se procházet z jednoho konce místnosti na druhý. Tam a zpátky. Zpátky a tam. Dopředu, dozadu, dam dydy dam. Myslela jsem si, že to třeba pomůže, ale zmýlila jsem se. Přesto jsem byla ráda, že jsem vstala a protáhla jsem svoje ztuhlé tělo. Náhodou jsem prošla kolem zrcadla. Zastavila jsem se a když jsem se zvedla svou tvář, abych se do něj podívala, nepoznávala jsem sama sebe. Za tenhle týden jsem nesmírně zestárla. Mé vždy jiskřivé oči dnes vypadali trochu unaveně, ale to nebylo to nejhorší. Kruhy pod očima byli den ode dne větší. Celá má tvář byla bledší než kdy jindy. O stavu svých vlasů bych radši ani neměla mluvit. Nejenže byli mastné a zplihlé, ale když jsem otočila hlavou trochu na bok, mohla jsem krásně pozorovala, jak se na skráních začíná objevovat několik stříbrných vlásků. Nebyl to zrovna potěšující pohled. A můj věk? Před několika týdny mi bylo sedmnáct. Ne, nežertuji. Raději jsem odvrátila svou tvář od té karikatury člověka, kterou jsem pozorovala v zrcadle a chtěla pokračovat dál v té smysluplné cestě z jednoho konce pokoje na druhý.
V té chvíli jsem uslyšela slabé bubnování. Kap, kap, kap kap.Ten zvuk mě donutil, abych se přesunula k oknu. Stáhla jsem žaluzie a skrz špinavé sklo plné prachu a pavučin, jsem se rozhlédla jsem se do krajiny. Podívala jsem se na ten útěšný déšť, který se snášel z nebe na zem a svlažoval vyprahlou krajinu. Déšť. Jaký význam má to slovo? Miliony kapek dopadajících na chladný povrh země? Ale proč? Proč vážili tak dlouhou cestu? Aby pak splynuly s hnědou zeminou? Teď jsou ještě vidět, ale pokud vyjde slunce, zmizí za pár chvil někde v nenávratnu. Zmizí, ale navždy po nich zůstane odkaz skrytý v půdě. Vypadá to, jako by byly pryč, ale přesto jsou tu. V těch kapkách jsem nalezla útěchu. Jejich obsah pomohl půdě, aby se z vyprahlé země stala úrodná. Já zase prostřednictvím toho dopisu předám své rady. Ráda bych je přirovnala k oživujícímu pramenu vody, ale nemohla jsem. Věděla jsem, že je v mém srdci ukrytý důležitý odkaz a moudrost dávných let, nevěděla jsem jak ji zformulovat do slov tak, aby jim všichni porozuměli. Začala jsem propadat panice. Jestli to nedokážu, odkaz mých předků a bývalé Tsukikage bude navždy ztracen. Znovu jsem zapátrala v minulosti a vzpomněla jsem si na třicátou druhou. Mnohokrát jsme se spolu rozmlouvali. V mysli jsem se přesunula do dne, kdy jsem s ní mluvila naposledy, Byl to ten den, kdy mě jmenovala jako svou nástupkyni a pak, použila techniku Satori. Věděla, co bude následovat, a přestože usmívala.Nikdy neztrácela naději. I když už byla tak dlouho nenávratně pryč, vždy, když jsem pochybovala, nebo ztrácela víru, vzpomněla jsem si na její prostá, ale přesto hluboká slova. Na její oblíbeno větu. "Nikdy se nevzdávej." Ona byla ten člověk, který mě všechno naučil. Pokládala jsem ji za svou druhou matku. Nepřipustím, aby byla její slova ztracena. Už se nemohu déle vymlouvat. Z nově získanou silou jsem vzala do ruky pero. V hlavě mi pořád zněl její hlas. "A proto se nikdy, nikdy, nikdy nevzdávej." To byla poslední slova, která jsem slyšela z jejich úst.
Chtěla jsem najít ztracenou niť svých myšlenek, ale dnes byl zvláštní den, nic nešlo podle plánu. Podívala jsem se nejprve napravo. Velké staré nástěnné hodiny s podivnými runovými ornamenty rychle posunovaly své ručičky směrem ke dvanáctce a vůbec je nenapadlo, že by mohli mít trochu ohleduplnosti. Nalevo naopak stála police plná starodávných knihy, které ukrývali velká tajemství. Neexistoval nikdo, koho by zajímalo co jim chtějí ty knihy sdělit. Procházeli kolem nich jako by to byli pouze špalky, které dostali za úkol jedinou věc. Nešťastný a zbytečný úkol - chytat prach. Plnili svou misi statečně. Dlouze jsem se na ně podívala a uvědomila jsem si další podobnost mezi "životem" těchto knih a mezi mým vlastním životem. Já měla také ve svém srdci důležité poselství, ale nebyl nikdo, komu bych jej mohla sdělit. Dnes, v den, kdy jsem se rozhodla odhalit alespoň část pravdy, jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi něco schází. Nevěděla jsem co a netušila jsem proč, ale ten pocit přesto přetrvával a rval mou duši na ty nejmenší kousíčky.
Naposledy jsem si prohlédla ten pokoj, ve kterém jsem vyrůstala a ve kterém jsem se proměnila na člověka, kterým jsem dnes. Ke každému milimetru té místnosti se vázalo bezpočet vzpomínek a já začala propadat nostalgii. Nebyla jsem na to nijak zvlášť pyšná. Připadala jsem si jako stařenka nad hrobem, a aby toho nebylo málo, zrovna jsem sepisovala svůj vlastní životopis. To taky dělají jen důchodci. Na rozdíl od většiny z nich jsem to nedělala z nějakých sentimentálních pohnutek, ale proto, abych ostatním ukázala jak velkých chyb se můžou dopustit pokud je ovládne vztek, touha po pomstě nebo jiné city, které mnohdy tolik přetvoří duši obyčejného člověka. Cítila jsem to jako svou povinnost vůči lidem z vesnice. Měli by znát skutečný příběh života jejich Tsukikage.
Mé myšlenky jako by nebraly konce. V mojí hlavě se všechno točilo a obracelo naruby. Slova se mi zamíchali jedno do druhého a já nebyla schopná napsat ani obyčejnou větu. Musela jsem říct své mysli "stop." Byla jsem ráda, že jsem už tolikrát meditovala, a že jsem celkem dobře dokázala zastavit ten nekonečný tok myšlenek, který se mě snažil pohltit. Konečně jsem si mohla oddechnout. Dnes musím dopsat celý příběh, pak se trochu prospím a zítra, časně ráno, vyrazím na cestu. Rozhodně to bude ta nejtěžší mise, kterou jsem kdy dostala.
Pevně jsem ve své dlani sevřela pero, které si už zvyklo na to, že jedinou činností, kterou má vykonávat je odpočívání v mé ruce. Musela jsem se soustředit. Nechtěla jsem, aby lidé co otevřou tento dopis četli slova nedospělé dívky, ale slova člověka, který chce před svou smrtí odhalit skutečné pohnutky, které ho vedli k činům, jenž spáchal. Chtěla jsem, aby je můj příběh inspiroval, aby se zamysleli nad svým vlastním životem, a aby, pokud je to možné, neopakovali moje chyby. Chtěla jsem jim předat něco, co je podpoří na jejich další cestě a také jsem jim chtěla dát radu. Chtěla bych jim říct, jak bych se zachovala já, a jak by se podle mého názoru měli zachovat i oni, pokud by moje mise byla neúspěšná.
Nikdy jsem nebyla dobrá ve vyjadřování svých pocitů a pokud se stalo, že jsem se o něco podobného pokusila, nikdy to nedopadlo tak jak jsem chtěla. Zjistila jsem, že má slova jsou daleko od skutečné pravdy. Mnoho pocitů jsem nedokázala vyjádřit slovy. Možná to bylo také proto, že spousta lidí ve mně viděla něco, co nejsem a proto chápala má slova jinak nebo jim nepřikládala vážnost a nesnažila se pochopit mě. Nezazlívala jsem jim to, mohla jsem si za to sama. Svým chováním jsem je donutila věřit té iluzi. Iluzi, které jsem začala podléhat i já sama. Netušila jsem, kdo skutečně jsem, ale teď nemělo cenu to řešit. Už konec. Nádech, výdech. Chopit se pera a začít psát….
Dotazy, připomínky či komentáře ráda vyslechnu (ehm možná :-))
Tak kdyžtak něco pište, abych věděla, že můj blog někdo navštívil...
Tsukiko Lee - 1. kapitola nové povídky
29. dubna 2011 v 17:37
Je to má první povídka a proto prosím o ohleduplnost.... No nic, žádný kecy. Recenzi tu máte, tak tedy, jdem na to. Tohle je něco jako Prolog (předmluva) a potom začne samotná povídka. Píšu to, abyste trochu pochopili děj.
0.kapitola - Prolog
V tom okamžiku jsem se probudila. Všechny moje myšlenky byly rozházené a já je jen stěží formulovala do slov. Posadila jsem se na posteli. Bolelo mě celé tělo a má hlava na tom nebyla o nic lépe. Rozhlédla jsem se. Měla jsem tíživý pocit, že nevím kde jsem, což bylo samo o sobě dost hrozné, ale pak mě napadlo ještě něco mnohem horšího. Nevěděla jsem, kdo jsem. Pamatovala jsem si pouze jedno. Svůj sen….ale počkat, jak mohu vědět, že to byl jen sen. Je možné, že se to skutečně stalo, ale pokud ano co dělám tady na té posteli. Co tady dělám se svázanýma rukama a proč jsou stěny celé od krve. Proč slyším v dálce něčí křik. Proč…? Měla jsem mnoho otázek a ani jednu z nich jsem nedokázala zodpovědět. Rozhodla jsem se, že se vypravím za tím hlasem, který tak naléhavě volal. Pokoušela jsem se vstát z postele. Se zavázanýma rukama to šlo opravdu těžko, ale povedlo se. Stála jsem rovnýma nohama na studené zemi, ale pomalu jsem si uvědomila, že tento stav nemůže trvat dlouho. Možná to nebyl tak dobrý nápad. Přece jen se cítím malátně a unaveně. Celé mé tělo, jakoby bez ducha kleslo na zem. Ozvala se rána, ale já ji nevnímala. Znovu jsem upadla do polospánku…..
Teď, když jsem to napsala jsem zjistila, že to neuvede do děje vůbec nikoho. Tak neva chybka se vloudila. Proč to sem vůbec dávám? Sama nevím, ale co, když už jsem to napsala...... Kdyžtak pište do komentů jak je to příšerný atd. xD
Moje nová povíd... SÁGA
29. dubna 2011 v 16:56 | Nyu-sensei
Rozhodla jsem se napsat novou povídku, ale pak jsem zjistila, že z mým přístupem to bude asi 1000 stránková sága.
Njn, je to tak. Kdyby někoho zajímalo o čem má "povídka" bude, tady je malá recenze.
Původně to měla být Naruto povídka, ale z mým přístupem...... no, hlavní myšlenky se tam objeví.... Hlavní postavou této povídky je sedmnáctiletá Tsukiko Lee (Amaya Lee). Sestra (dvojče) Rockyho Leeho (z Naruta) |:-D - Kdo zná pochopí....
Tsukiko (která se předtím jmenovala Amaya) musela jako malá odejít z Konohy (proč? to se dozvíte pokud si přečtete povídku :-)) Děj povídky, nezačíná touto událostí, ale mnohem později. V té době má Tsukiko sedmnáct a je Tsukikage (měsíční stín xD) Že takovou vesnici neznáte? Možná je to kvůli tomu, že jsem si ji vymyslela. xD O historii této vesnice se taky dozvíte v mé povídce. Tsukiko je tedy Tsukikáge, která stojí před náročným úkolem. Musí zabránit čtvrté světové válce..., ale nemylte se, není to žádná Mary Sue, ale pro ty z vás, které by tato informace zklamala, (pokud vůbec někdo takový existuje) se v téhle povídce vyskytne něco na ten způsob, ale jen ve vedlejší (hodně vedlejší) roli. No hmm to je tak začátek děje, znáte to.
Má cenu něco takovýho psát?? Kdyžtak napište do komentů. :-)